V minulých dílech jsem mluvil o tom, proč jsem se rozhodl pro obchod a také jak jsem získal první flek a zkušenosti z terénu. Teď přichází drsné setkání s obchodní realitou. Říká se, těžko na cvičišti, lehko na bojišti, ale zjistil jsem, že u obchodu je cvičiště ještě dlouho poté, co se naučíte základy. Pro nováčka je bojiště stále cvičiště, dokud se na schůzkách neotrká, nezíská praxi a nevydrží to martyrium, které vás v konečném důsledku obohatí čím? Tak leda osobním rozvojem – nebo alespoň v mém případě rozhodně ne financemi. Takže o tom dneska.

Klidně si to přiznejme, peníze jsou až na prvním místě. Láska k oboru, osobní rozvoj a zkušenosti, nic z toho mi nezaplatí nájem a ani se z nich nenajím.

Chtít a motivovat se nestačí, důležitý je výsledek

Mám za sebou první měsíc v oboru reklamy, byl jsem na prodejních schůzkách s půlkou týmu, takže mám představu, jak dělají obchod a co si z toho můžu vzít. Každej tejden si na mě udělá čas manažer a jde na schůzky se mnou. Zpětnou vazbu si nemůžu vynachválit, i když mám nejradši, když jdu na schůzky sám – cítím se víc v pohodě, míň nervózně. Myslím, že jsem si vytáhl žolíka, protože podpora nováčka je ve firmě super.

Ale inspirací ještě nikdo nezbohatl. Firma nám nastavila cíle nízko, tudíž už první měsíc počítám s nižší mzdou. Nejsem střelec a mám svou pokoru, mám v hlavě nastaveno, že se to teprve učím. Těsně před koncem měsíce jsem ale uzavřel dva obchody – a tím pádem splnil plán, takže jsem si tak nějak říkal, že jsem za vodou. Fix 14 tisíc, super hodnocení od manažera i aktivita, o chlup splněný plán. Jenže…

Desítka na výplatní pásce? To nerozdýchám!

Sedím v autě a v mailu mám první výplatní pásku, s radostí ji otvírám, očekávám alespoň 16 000 Kč, ale tuhne mi úsměv na rtech. Čistá mzda 10 tisíc. Najednou zjišťuju, že fix je hrubého. Nikdo mi nenabídl podepsat „růžový papír“ kvůli daňovému základu, ten se ještě navýšil o auto, něco se strhlo za soukromý benzín a mně se protáčí panenky. Čumím jak tele na nový vrata a pokouším se pochopit celou situaci. Údiv se mísí se vztekem a zklamáním.

Hlavně to nevzdávat. Nebo ano?

Po vychladnutí si uvědomuju, že ač mě to neskutečně štve, tak jsem si tyhle detaily mohl zjistit dopředu a bylo by alibistické z toho vinit firmu. Nemusí se mi to líbit, ale každý jsme zodpovědný za sebe a nelze se spoléhat, že nás někdo povede za ručičku. Chybami se člověk učí a já se poučil. V jednom momentě jsem zjistil, na co se příště u firmy ptát, a rozhodl se, že nehledě na úspěch se tady po zkušebce asi rozloučím.

Svůj podíl na tom má i skutečnost, že si nejsem jist, jak dlouho vydržím jet na 120 %. Vidím už teď, že spoustu času zabere samotná administrace a příprava, která k obchodu sice neodmyslitelně patří, avšak začínám si říkat, jestli by neměla být součástí pracovní doby… Čas na ni zbude až po práci. Musím se popasovat s dilematem, do jaké míry jsem ochotný obětovat svůj osobní čas pracovnímu úspěchu. Prozatím jsem se rozhodl, že se nevzdám, budu se dál učit a neodejdu od rozdělané práce. Chybělo ale málo a poslal bych obchod k šípku. Jak jsem se s dilematem popral, probereme příště.

Marcel