Nechcete od šéfa dostat žlutou kartu? Staňte se svým vlastním pánem!

16. 2. 2017 +

Inspirace

Žlutá karta, pojem neodmyslitelně spojený s fotbalem. A někdy ho používáme ze srandy/z naštvanosti na naše drahé polovičky: „Hej, už mě to fakt štve, máš žlutou kartu.“ 🙂 Ale že se to dá použít i ve firmě, která má milionové obraty?! Tak nad tím už zůstává rozum stát.

Psal mi klient na domluvení Skype konzultace: „Práce a kolektiv mě bavil, teda pořád baví, ale teď, co máme toho nového manažera… Tak mě to ubíjí. Jakmile někdo udělá chybu, přijde k němu manažer, nic neřekne, prohlídne si ho od hlavy k patě a pak přede všemi vytáhne z kapsy žlutou kartu. Ta má určitou dobu ‚platnost‘. Pokud ovšem do té doby přijde další chyba, objeví se znova, přede všemi vytáhne červenou a vy se musíte do hodiny sbalit a vypadnout.“

Co na to říct? Síla. Já mám ráda inovaci. Mám ráda zapojení metafory do práce. Ale tohle? To už mi přijde jako těžký kalibr. Chyby se stávají každému, někdy neúmyslně… Někdy úmyslně s domněnkou, že na to snad nikdo nepřijde – „neudělal jsem to, protože…“, místo „neudělal jsem to, protože se mi nechtělo“ – kdo by to neznal. 🙂 V tomhle případě má zakročit manažer či vedení a měli by si to vyříkat mezi čtyřma očima. Pak podniknout kroky a ukázat směr, jak tomu pro příště předejít. Tajemství úspěchu a správného vedení je především ve správné komunikaci.

Ale za chybu vás ztrapnit přede všemi? Tak, že na vás vytáhne kartu? A dát vám nůž na krk, kdy se budete celý týden klepat, aby náhodnou zase nějaká chyba nepřišla a vy si nemuseli hledat nové místo ze dne na den? Ne, tohle není vedení lidí. A už vůbec ne správné.

button registrace obchodnika transparent

Pokud chcete umět správně vést lidi, měli byste k nim zaprvé přistupovat jako k lidem

Původně jsem si vážně jen myslela, že to dotyčný manažer říká jen jako metaforu. Ale klient mě vyvedl z omylu. On si skutečně vyrobil karty, které nosí každý den ve své kapse u kalhot za dvacet tisíc. A nikdo neví, kdy je vytáhne. Pracovat pod tlakem nás vede k lepším výkonům, jenže tohle už dost hraničí s neúctou ke svým spolupracovníkům. Já si totiž vážně myslím, že pokud chcete umět správně vést lidi, měli byste k nim zaprvé přistupovat jako k lidem a za druhé jako ke svým spolupracovníkům. Přece jen všichni pracujete pro jednu firmu, a tudíž jste na jedné lodi. Úcta k druhým – ta by měla být na prvním místě. Vždy.

„A co mám tedy udělat?“ zaznělo pak přes Skype z úst klienta. Tuhle otázku „zbožňuju“. A tak vám tak nějak popíšu, co jsem řekla přímo jemu: „Petře, nejste čtyřleté dítě a já vaše matka, abych vám řekla, co máte udělat. Takhle to nefunguje, nemůžu rozhodovat za vás a za vaše konečné rozhodnutí mít zodpovědnost. Vždy se nakonec musíte rozhodnout tak, jak to vy cítíte a brát za své rozhodnutí stoprocentní odpovědnost.“

Mít titul a postavení automaticky neznamená respekt

Zkusím to převést na sebe a co bych udělala já, ale jak říkám, vycházím z toho, jaká já jsem, a co je pro mě nejdůležitější. Jsem ve znamení Lva, jsem tvrdohlavá a neuznávám autority. Tohle spousta lidí nechápe, myslí si, že nemám úctu k lidem, nebo že je nerespektuju, ale tak to není. Já si velmi vážím lidí, mají můj obdiv i respekt, pokud si ho podle mě „zaslouží“. Když vidím, jak se chovají k druhým, jak žijí, jednají, čeho dosáhli. Teď nechci, aby to vyznělo, že si vážím jen úspěšných lidí, naopak, pokud vidím ženu, která sama vychovává dítě a přitom chodí do práce, má u mě větší obdiv než muž, který má firmu, vydělává miliony, a přitom podvádí svou manželku s jinou.

Zjednodušeně řečeno, to, že má někdo titul nebo vysoké postavení, ještě neznamená, že ho budu respektovat a vážit si ho, když se mnou přitom zachází hůř jak s hadrem. To vážně ne. Když se mi něco nelíbí, tak se nebojím to říct.

Přečtěte si také: Personalista je architekt firmy. Proč máte přemýšlet jako šéf?

Spousta lidí má pocit, že nemůžou mít zároveň super práci a skvělého nadřízeného

Když vás práce a kolektiv baví, je těžké odejít. Jenže je vždycky důležité si uvědomit, za jakou cenu v práci zůstáváte. A jestli to celkově stojí za to. Já bych si asi taky vyrobila červenou kartu a nosila ji u sebe v kapse. A pokud by ji na mě někdo vytáhl a jednalo by se o banalitu, tak bych ji taky vytáhla a s úsměvem na tváři bych odešla. V domnění, že na mě čeká něco lepšího, a věřte, že nakonec na nás vždycky něco lepšího čeká.

Spousta lidí má pocit, že si musí vybrat: Buď budu mít super práci a kolektiv, ale hrozného nadřízeného. Nebo bude nadřízený v pohodě, ale zase tam bude hrozný kolektiv nebo práce. A nebo buď bude kolektiv, nadřízený v pohodě, ale práce mě nebude bavit. Panebože, ale proč?

Proč by jednoduše nemohla být v pohodě práce, kolektiv i nadřízení? „Ale to nejde,“ dodal hned klient, „v životě není všechno perfektní.“ „No jasně, to máte pravdu. Život nikdy nebude procházka růžovou zahradou. Já neříkám, že bude vše na 100 % dokonalé, ale může být na 96 %. 🙂 No a pokud si skutečně myslíte, že je to nemožné, tak se na to podívejte jinak a začněte jinak. Pokud chcete dělat práci, která vás baví, a chcete být obklopeni skvělým kolektivem a mít toho nejlepšího nadřízeného, proč nezačnete podnikat?“

V tu chvíli máte nejlepšího nadřízeného – sebe. Máte úžasný kolektiv – sami si totiž vyberete, s kým budete spolupracovat. A práce vás bude bavit – vyberete si sami, v jakém oboru budete podnikat. „To je vlastně pravda, vždycky jsem chtěl mít svoji vlastní firmu…“

Neříkám, že je vždy východisko podnikání, ale mohlo by být. 🙂 Věřte, že i tam jsou každodenní problémy a překážky. Ani neříkám, že je vždy východisko odejít z práce a najít si jinou. Každá situace s sebou nese jiná řešení. Ale vždy je nejdůležitější, jak to cítíte vy a co je pro vás nejdůležitější.

Mentorka a sales koučka Elena Olivarez před devíti lety naprosto propadla prodeji a psychologii přesvědčování, díky tomu lámala rekordy v prodejích, až jednou překonala laťku pro ni nejvyšší, a sice to, že za měsíc vydělala prodejem přes čtvrt milionu. A to už je slušný důkaz, že ví, o čem mluví!