„Co můžeš, odlož na zítřek. Promyšlená prokrastinace totiž šetří čas,“ radí americký expert na sebedisciplínu Rory Vaden. Tady něco nehraje a vy už jistě čekáte nějaký háček.  A čekáte správně. Autor knihy „Take the stairs“ nám nedoporučuje jednoduše se oddat sladkému nicnedělání. Objevil ale, že dočasné a programové odložení činnosti, na niž právě není vhodná doba, vám v dlouhodobém horizontu čas přidá. Jak? 

Vaden poukazuje na paradox současného stavu, kdy v době technologií máme více prostředků urychlující činnosti, a přesto – byť třeba s mini počítačem neustále při ruce – věčně nestíháme a zaostáváme.

Nemáte čas? Vyrobte si ho, namnožte si ho…

Co tedy děláme špatně? Vaden má za to, že prostým prioritizováním svůj čas nenásobíme. Prioritozování totiž funguje na principu „vypůjčování“ si času a určité činnosti upřednostňujeme na úkor jiných. K měřítkům, na jejichž základě vyhodnocujeme, jak vysoko je ta která činnost na našem žebříčku, tedy naléhavosti a důležitosti, tak Vaden přidává její význam v dlouhodobém horizontu.

Vyznavači tohoto přístupu „množení času,“ při vytváření seznamu úkolů nehledí jen čistě na to, co je nejdůležitější, ale na to, jestli je něco, co mohou udělat dnes, a co by jim v budoucnu vytvořilo čas.

Jako příklad uvádí Vaden situaci, kdy neměl čas zařídit si platby složenek po internetu. A hned přiznává, že i kdyby ty dvě hodiny, které by to vyžadovalo, měl, touto činností by je nestrávil. Administrativa, hm? Hned však spěchá s dodatkem, že podle přístupu množení času, by se to dlouhodobě vyplatilo: kdyby totiž strávil dvě hodiny nastavením online plateb složenek, ušetřil by si měsíčně půl hodinu, kterou tráví jejich placením. Už za čtyři měsíce by se tak jeho počáteční investice dvou hodin vyplatila.

Jen nechte ostatní pracovat za vás

Vaden popisuje postupy, jak uvažují zastánci množení času, tedy multipyeři, jak jim říká.

• Nejdřív se ptají, jestli mohou danou činnost vyřadit.
• Pokud si odpoví, že nikoli, hledají způsob, jak činnost zautomatizovat. 
• Dalším krokem je pak předání činností jiným lidem. Vaden říká, že mnoho lidí se zdráhá přenechat úkoly druhým, protože mají za to, že nejlépe to zvládnout sami. Vaden ale namítá, že ač to může být – alespoň ze začátku – pravda, pověřené osoby se nakonec naučí činnost zvládnout stejně dobře. A znovu zdůrazňuje význam investice do dlouhodobé návratnosti času, byť za cenu dočasné nedokonalosti.

Chcete plnit plány? Dejte si do pořádku diář, ale i emoce

Vaden má za to, že time-managment není jen o logice, ale také o emocích. Pocity jako vina, úzkost nebo frustrace jsou motorem toho, co děláme/neděláme stejně jako vykalkulovaný záznam v diáři nebo na seznamu úkolů. Pokud ale tyto pocity překonáme a naučíme se říkat ne činnostem, které nemají tak dlouhodobý přínos, vlastně čas ušetříme. Klíčem je podle něj zbavení se pocitu viny: „Dovolte si říkat ne bez pocitu viny. Ostatně, vždy na něco říkáte ne. Když totiž na něco řeknete ano, říkáte tím ne nespočtu jiných možností.“

Na konto prokrastinace jako takové Vaden nemá, co by řekl hezkého. Je to prý zabiják veškerého úspěchu, nejdražší neviditelný náklad v dnešním byznyse a původce průměrnosti. Proto nenabádá k prokrastinaci jako takové, ale k té promyšlené. Promyšlená prokrastinace není odkládání věcí, které bychom měli dělat zkrátka proto, že se nám je nechce dělat, ale odkládání věcí, protože jsme vědomě vyhodnotili, že na ně není ten pravý čas. V tom Vaden vidí umění, které dnešnímu světu chybí, tedy umění trpělivosti. 

Zbavte se tedy zlého svědomí a klidně prokrastinujte. Ale promyšleně. A pak nám řekněte, jak vám to funguje a jestli trpíte špatným svědomím, když neděláte něco, o čem si myslíte, že byste dělat měli. Tipy se totiž vždycky hodí!

Foto: entrepreneur.com