Martin a Iva, prodejci Nového Prostoru: „Nestydíme se za to, co děláme. Jen lidi to občas berou špatně“

08. Únor 2015

Dostat se na ulici není v dnešní době zas tak těžké. Stačí špatná investice, rozvod, láska k alkoholu nebo prostě velká smůla. Zajímalo nás, jak se v takových podmínkách prodává. Kolik mají prodejci Nového prostoru z jednoho výtisku, proč vlastně lidi raději neoslovují a jaké to je tak trochu žebrat? Čtěte.

Pozvali jsme jednoho z prodejců Martina na kafe, abychom se dozvěděli víc. Poprosil nás, jestli by s sebou mohl vzít svou přítelkyni, která také Nový Prostor prodává. Samozřejmě jsme souhlasili.

Jak a kde jste se dostali k prodeji Nového Prostoru?

Martin: V Pardubicích v noclehárně bylo přímo centrum Nového Prostoru a já jsem si říkal, že to zkusím. A už jsem u toho zůstal.

Iva: Já jsem začala prodávat v Hradci Králové.

Dneska jsme rádi, když si vyděláme na nocleh

Co vás dostalo na ulici?

Martin: Původně jsem měl v Novém Strašecí byt se ženou. Mimochodem, doporučuji, krásné město! Pak jsem ale přišel o práci a bohužel jsme si s manželkou tak věřili, že jsme měli společný účet. Jenže přišel rozvod a já byl najednou bez bytu i bez peněz.

Iva: Pohádala jsem se s mámou a utekla z domu za bývalým přítelem. Měli jsme spolu dvě děti, pak jsme se rozešli a já se ocitla v Pardubkách na ulici. O děti se teď stará máma.

Martin: No a v Pardubicích jsme se potkali, bylo to ještě v době, kdy jsem se rozváděl se ženou. Po nějaké době jsme museli odjet do Prahy, ta na Ivu ale byla moc velká, a tak jsme se rozhodli zkusit Plzeň.

Jak to jde s prodejem, vyděláte si něco?

Martin: Bývalo to lepší.

Proč?

Martin: Myslím, že lidi už jsou přesyceni. Na ulici vám každou chvíli někdo něco cpe. „Podpořte pejsky” a „Už máte svého lékaře?” nebo „Vemte si super půjčku!” My to pak odnášíme.

Iva: Dneska jsme rádi, že si vyděláme na nocleh.

Martin: Já proto ani lidi neoslovuju. Kdybych vyvolával Nový Prostor, budou se mi vyloženě vyhejbat.

Iva: A zdá se mi to drahý.

Martin: Stává se mi, že někdo přijde a ptá se, kolik z toho mám. Říkám, že polovinu, pětadvacet. „Tak tady máte 25 korun, ten časopis si nechte. Já ho nechci.”

Lidé nás ignorují. Jeden kolemjdoucí si mě tak usilovně nevšímal, až narazil do značky

Už vám někdo na ulici nadával?

Iva: Tady v Plzni ani moc ne. Spíš mě lidi ignorujou.

Martin: V Praze na mě občas pokřikovali hlášky typu „Běž do práce,” nechápali, že tohle je práce. Nejčastější je ale nevšímavost. Jeden pán takhle vzal značku, viď?

Iva: Jo, tak usilovně si mě nevšímal, až narazil do značky. (smích)

Martin: Nejlepší je to u obchoďáků, kde si vytvoříte stálou klientelu. Jenže to se mi tu zatím nepodařilo. V Pardubicích se mi takhle hodně dařilo u obchodu Lidl. Jedna paní mi tam dokonce nosila nákupy. Mohli jsme každý den chodit na polívku, někdy i na hotovku. Tady je to na ulici takové anonymní.

A máte i tak nějaké stálé zákazníky?

Iva: Ke mně třeba chodí takový pán se zeleným kočárkem. Někdy mi dá dvacku, někdy si vezme i časák. A občas mi třeba koupí párek v rohlíku. Někdy si říkám, jestli mu to pak nechybí. Vždyť se musí starat o malé dítě.

Martin: Občas mi přijde až líto, že třeba přijde paní s berlí, která má sama očividně málo, a stejně mi třeba tu dvacku dá. Teď nechci všechny strkat do jednoho pytle, ale ještě se mi nestalo, že bych něco dostal od kravaťáka. Při tom jich kolem chodí spousta a těch pár korun by jim určitě nechybělo.

Iva: Snad se nám tu podaří sehnat nějakou práci. Já mám sice invalidní důchod, jenže zase nesmím dělat osmičky ani noční. Takže je pro mě fakt těžký něco najít.