Na první tiskárnu se Luboši Glierovi a Marku Haumerovi skládala celá rodina. Dnes je to již patnáct let, co se tito dva úspěšní majitelé firmy Leonardo technology vypracovali na přední příčky v oboru. Ani jeden však něco takového neplánoval. „Původně jsme zase tolik netoužili podnikat jako spíš dělat věci tak, jak je cítíme a chceme my sami,“ říká Luboš a přiznává, že jako malý kluk rád jezdil po smetištích a sbíral starou elektroniku.

• Luboš Glier (40 let) založil před patnácti lety spolu s bývalým kolegou a kamarádem Markem Haumerem (43 let) v Hlohovci u Mikulova společnost Leonardo technology zabývající se průmyslovým značením.
• Postupem času se firma rozšířila také do Prahy, Ostravy a na Slovensko. V roce 2004 přešli z živnostenských listů na právní formu s.r.o.
• Na začátku byli zaměstnanci dva, dnes se mohou pochlubit šestatřiceti.
• Primárně se zaměřují na automobilový průmysl, ale pohybují se například i v oblasti zdravotnictví, potravinářství, kosmetiky a dalších průmyslových oborů, kde je potřeba značit.

„Po osmi letech jsme se s nadřízenými začali myšlenkově rozcházet, tak jsme si založili firmu vlastní a děláme to po svém.“

Luboš Glier se tomuto oboru začal věnovat již po střední škole. „Jednoduše řečeno se jedná o identifikaci výrobku. Každé zařízení má své výrobní číslo či jiný identifikační prvek a my dodáváme a vyrábíme technologie, pomocí nichž produkty označujeme. A nejen to, značíme například i datum výroby či spotřeby.“ Firma se může pyšnit přívlastkem „jediný výrobce značících technologií v České republice“, mezi které patří digitální InkJet tiskárna s vysokým rozlišením JetSet, jež se následně vyváží do celého světa.

Než došlo k vybudování úspěšné firmy, pracoval Luboš osm let ve společnosti, kde nabral mnoho zkušeností, ale především si uvědomil, jak svou práci dělat nechce. Od pozice servisního technika přes projektového technika i podpory obchodního týmu se dostal až do fáze, kdy se s nadřízeným začal myšlenkově rozcházet. „Když jsem viděl, jak babičky sedí na linkách a bojují s uživatelským rozhraním tiskáren v angličtině, byla moje největší touha tiskárny počeštit. Také jsem chtěl dodávat automatizaci, v tom mě ale zaměstnavatel nepodpořil.“ Proto se s tehdejším kolegou a kamarádem Markem rozhodli založit firmu vlastní. „Těšili jsme se, že budeme vše dělat po svém – programovat software, dodávat technologie v českém jazyce nebo nabízet čtyřiadvacetihodinový profilační servis.“

Mít vlastní firmu mu ale nestačilo, chtěl se dále rozvíjet a vzdělávat, takže začal později studovat programování. „Trochu omyl ale byl, že jsem se k němu za těch patnáct let vlastně vůbec nedostal,“ směje se. Luboš měl po celou dobu funkcí hned několik zároveň, hledal zákazníky, obchodoval i jezdil na servis. Co tedy tkví v tajemství na vybudování fungující úspěšné společnosti? „Pořád se musí makat, člověk by měl být ve střehu, ale hlavně nikam nespěchat. V některých oborech nelze očekávat růst během jednoho až dvou let.“ Klientelu buduje na dobrém jméně a kvalitních službách. Zároveň doporučuje nedávat si z počátku velké cíle, nepočítat s úspěchem u velkých firem, naopak však zamířit tam, kde mají čtyři až pět zaměstnanců.

Zákazníky získávali v dílnách, v tričku a riflích.

„Dlouho proti nám stály větší konkurenční firmy. Jako malá začínající společnost jsme mnohdy museli pracovat přes noc až do rána, klidně i několik večerů, aby byl klient spokojený.“ Rozvoj Leonardo technology cíleně neplánuje, ale staví na potřebách zákazníků. „Jsme s Markem oba dva technicky zaměření lidé, na zákazníky jsme šli směrem od dílen, od techniků. Přišli jsme v tričku a kalhotách na dílnu, kde jsme vše ukázali a vysvětlili a oni to pak přednesli ve své firmě dál.“

Ze začátku však byli zkušenými klienty bráni s despektem. „Byznys se staví na důvěře, dostanete menší bezvýznamnou zakázku, uděláte ji dobře a pak se to nabaluje dál.“ Pochlubit se však můžou faktem, že se jim podařilo udržet všechny zákazníky, s nimiž v prvních letech navázali spolupráci.

„Jsme otevřená firma, netajíme mzdy.“

A jak nepřijít o schopné zaměstnance? „Motivovat je a podpořit, aby se radovali z maličkostí. Každý pracovník může z velké části ovlivnit svoji výplatu, záleží na jeho šikovnosti,“ přibližuje Luboš transparentní hodnotící systém, kdy se člověk jen připojí na server a může porovnat, kdo měl z kolegů jakou výplatu a za co ji dostal.

Název společnosti je inspirován Leonardem da Vincim, jenž byl člověkem všestranným a nadaným, což jen potvrzuje, že firma technologii dělat umí. „Proti zahraničí tu nemáme ostré konkurenční prostředí, pořád je to dobré. Zpětně do firmy pravidelně investujeme, budujeme a posouváme ji.“ A kolikrát za svoji kariéru už to chtěl Luboš vzdát? „Ani jednou.“ Baví jej vytvářet řešení klientům přímo na míru. „Když vám zákazník práci pochválí, je to super.“

Nedostatkem jsou obchodníci, kteří by byli podle představ majitelů.

Pokud se zeptáte Luboše, jak vypadá jeho typický den, váhá. „Každý den je jiný, pomáhám hodně obchodníkům a technikům, snažím se s nimi hledat cesty. Radím zaměstnancům, směřuji je, učím a předávám zkušenosti. Jindy se zase věnuji provozním věcem, účetnictví, ekonomice. Vymýšlím hodnotící a kontrolní systémy,“ vyjmenovává. Každodenní rutiny se tedy obávat nemusí, nejraději je ale u zákazníků nebo v terénu „Můj program je divoký,“ dodává.

Do práce jezdí každé ráno třicet kilometrů na kole, kde sedí ve společné kanceláři s ostatními.

Když jej kolegové vidí přijíždět do práce na bicyklu, inspiruje je a přidávají se. „V týmu máme i motorkáře, kteří spolu jezdí na víkendy. Sport je důležitý, čistí hlavu. Dělali jsme velký projekt na Slovensku, kam jsem si rád brával kolo a po večerech jezdil.“

Když s Markem začínali, toužili si koupit vlastní dům, kde by mohli sídlit. To se podařilo . Jakmile stáli v třípodlažním obrovském domě, shodli se, že jim to bude stačit navždy. Dnes na tehdejší naivitu vzpomíná s úsměvem. K sídlu totiž momentálně přistavují halu. V řadě úspěchů se ale najde i jeden zádrhel. „Špatně se nám hledají noví obchodníci, hlásí se zájemci, kteří nejsou tak dobří, jak bychom si představovali. Nemyslím si, že jsme příliš nároční, možná jsme jen neměli štěstí. Nebo se potenciální uchazeči obávají, že je to příliš široké zaměření, ale to vůbec nemusí, obchodník má vždy zajištěný technický support.“ Jediným požadavkem na uchazeče je, aby měl svou práci rád tak jako Luboš s Markem.

„Nejzajímavější zakázkou bylo značení čmeláků.“ 

Klientů mají stovky a ač jsou lídrem na trhu převážně v automobilovém průmyslu, už jim na stole přistály různé objednávky. Ve zdravotnictví to byly například injekční stříkačky, katetry, jindy zákazník přinesl třeba kus pneumatiky. Největší kuriozitou však byli čmeláci. „Stejně jako se dělá jednorázové jídlo, tak se pěstují čmeláci, kteří se v kartonech rozesílají do skleníků, kde poté opylovávají květiny. My jsme jednou značili právě tyto balíky, ve kterých byl hmyz ukryt.“

Firma však značila už spoustu odlišných produktů, třeba chleby. „Bezkontaktně tam dokážeme napsat například „Veselé Vánoce“, je to bělavý nápis. Někdo používá samolepky, my jej označujeme pomocí laseru takto. Vyvíjet tuto značící linku bylo velmi zajímavé.“ A na co za celou kariéru nejsilněji vzpomíná? „Když jsme s kolegou kdysi v Brně slíbili, že tiskárna na korunky bude fungovat a ona moc netiskla. Čtyři dny jsme se u ní ve dne v noci střídali, byl to software, který nepracoval správně. Každých dvacet minut jsme ho museli restartovat, což zákazník samozřejmě nevěděl. Spali jsme vedle lisu ve spacáku, který strašně bouchal,“ vzpomíná a dokazuje, že má svou práci rád a je jí ochoten obětovat cokoli.

Foto: Petr Pospíšil