Už se vám stalo, že jste si při konzultaci nebo přemýšlení nad svým člověkem říkali: „Proč víc nepřemýšlí? Proč si víc nejde za svým? Proč se víc nesnaží? PROČ NENÍ JAKO JÁ?“ Dávali jste někdy obchodnímu partnerovi za vzor nějakého lídra, nechápali, proč je spolupracovník frustrovaný, a ptali se: „Proč nedělá to, co on? Proč není jako on? Proč je nešťastný, když úspěch je tak blízko? PROČ NEJDE TOU VYŠLAPANOU CESTOU JAKO JÁ PŘEDTÍM? VŽDYŤ JE TO TAK SNADNÉ!“

Neuměli jste si odpovědět? Dnes se chci zabývat dalším kontroverzním tématem a to je fenomén, kterému říkám „Kult osobnosti v MLM“, fenomén, který nemusí být zdaleka tak pozitivní, jak vypadá.

Mluvili jsme už o tom, proč lidé nejčastěji přicházejí do MLM. Řekli jsme si, že je důležitá znalost geneze jejich motivů, to znamená – jakou cestou k nim došli a co si pod nimi konkrétně představují. Dnes se zamyslíme nad tím, proč se spousta leaderů ve jménu duplikace snaží na tyto motivy zapomenout a jaké pocity to vyvolává v jejich lidech. Budeme se bavit o tom, co se často na náborovém semináři nazývá úspěchem a co se po Bohu a penězích stává naší nynější modlou.

Úspěch v multilevelu se často personalizuje do příběhu a úspěchu konkrétního leadera. Abyste dosáhli úspěchu, měli byste tedy logicky být jako on. To je ale dost zkratkovitá představa. Vedoucí, který do vás projektuje vlastní představu úspěchu, s vámi buďto neumí pracovat, nebo vás chce jen vyždímat. Každopádně vás nikterak nestabilizuje a už vůbec vás nepřibližuje vašemu vlastnímu štěstí – tomu, pro které jste si přeci prvotně přišli.

„Jediná šance na úspěšné vedení vašich lidí spočívá v jejich vlastní definici úspěchu a jeho naplňování“

Jenom pro ten oni budou dřít, jenom tomu oni obětují svůj čas, energii, jenom pro ten překonají svoje strachy z oslovování. Zjistěte, co si od spolupráce slibují a jak poznají, že se jejich cíl naplnil. K tomu je inspirujte. Štestí je to, co nás všechny v obchodě spojuje, ten pocit, že nám funguje něco, co milujeme, co svět potřebuje, co nás živí, v čem jsme dobří. To, co je často známé pod principem Ikigai. Není to jedno konkrétní pojetí, vaše, vašeho leadera, zakladatele vaší firmy. Ale každého jednoho z nás. Jestli relativismus někde funguje, je to v rovině osobního štěstí.

Lidi totiž bude nejvíce frustrovat, když budu pracovat na něčem, co ani není jejich. Na cizí vizi, se kterou nejsou v harmonii. A když to, co by jejich mohlo být, bude pomíjeno, bude na to nazíráno skrz prsty a tak dále. Motivaci budete muset neustále opakovat. Inspirujete na dlouhou dobu dopředu a to jen k tomu, co vaši lidé hledají, jak jsme se o tom bavili minule.

Problém je ten, že když ze začátku nastavíte člověka tak, aby byl jako nějaký jiný člověk (rozuměj – propagovaný leader), nebude mu to často hned vadit.

„Lidé se totiž nejčastěji snaží být jako ti, kterým se vůbec nepodobají. Protiklady nás velmi často fascinují“

Mám spoustu klientů, kteří žili dlouho v naprosté víře, že aby dosáhli úspěchu, musí být jako jejich lídři. Plaché maminky od rodiny chtěly být hlasitými řečníky a motivátory, na poradách bouchat do stolů; přímočaří výsledkově orientovaní lidé chtěli najednou být vrbami a citlivými řešiteli nejrůznějších lidských bolestí. Kdekdo chtěl být sebevědomý, neotřesitelný vůdce s pořádnými koulemi. Ve velké spoustě lidí totiž byla pěstována vize, že to je cesta k úspěchu.

Ale… Ne všichni takoví byli. Ne všichni měli soubor vlastností, aby takovými vůbec mohli být. A v tuhle chvíli vzniká schizofrenie. Kdy je člověk přemotivovaný (MLM s sebou podle mě nepochybně přináší extrémní přemotivovanost), a zároveň si uvědomuje, že jde cestou, ve které není komfortní nebo v ní minimálně není ztotožněný sám se sebou. Začíná si uvědomovat, že dělal měsíce něco, o čem moc kriticky nepřemýšlel, protože mu to řekl někdo úspěšný, a co ho zároveň brzdí. Když se od té cesty ale odchýlí a bude vytvářet vlastní pojetí leadershipu na základně VLASTNÍHO AUTENTICKÉHO souboru hodnot, je hned téměř ostrakizován jako někdo, kdo nejde za úspěchem, ale vymýšlí nesmysly.

„Multilevel se mění. Teď rychleji než kdy dřív. Povědomí o jeho existenci má dneska alespoň mlhavě téměř každý. Je mnohem těžší přivést obchodního partnera, i ho udržet“

Začíná to už u představení entrée. Vždyť nováčci se dnes často učí říkat: „To je Honza Novák na pozici supermegaultradiamant, píše obraty okolo bambilionu bodů a má v byznysu dvě stě lidí.“ Místo, aby se říkalo: „To je Honza Novák. Je to vedoucí naší struktury. Když mi předloni odešli dva lidi a měl jsem i starosti mimo práci, udělal si na mě čas, vzal mě na pivo, rozebrali jsme to, zanadávali si a druhý den jsme se sešli v práci, naplánovali další kroky a realizovali schůzky, které mě vrátily zpátky. Proto se na něj můžu spolehnout.“ První představení vypovídá o stroji na obchod Honzovi, ze kterého by si měl váš parťák sednout na zadek a doufat, že jednou bude jako on. Druhá verze ukazuje člověka Honzu Nováka a vlastnosti, které přinášejí nováčkovi užitek, vypovídají o hodnotách a inspirují ho.

Sami se rozhodněte, co je pro vás víc. A hlavně, co je uchopitelnější pro vašeho člověka.

„Naučte lidi, ať se poměřují jen se sebou samotnými“

S tím, jací byli před rokem, kvartálem, týdnem, včera, před hodinou. Každý krok dopředu se počítá. Poměřovat se s někým jen proto, že je na stejné pozici, nebo v době, kdy byl, je krok do neštěstí. Nikdo se rád necítí horší a jen málo lidí to opravdu nakopne. A nakonec – jaké je objektivně nejlepší srovnání? Jaká je objektivně nejlepší cesta? Pro vás? A pro vás? Neodpovídáte náhodou „ta moje“? Ne? Pak se zamyslete ještě jednou.

Howgh.