Jiří Heller: „Z mistra světa v kanoistice jsem se vydal brázdit vody pojišťovnictví – a rozhodně nelituju“

9. 9. 2015 +

Rozhovory

Mistr světa 2006 Jiří Heller, který závodil i v týmu s Martinem Doktorem, rozjel po ukončení profesionální dráhy sportovce novou kariéru. Našel se v pojišťovnictví průmyslových rizik, kde musel na začátku vstřebat spoustu nových informací a hodně se toho naučit. Vynaložených sil a času však rozhodně nelituje – práce mu přináší radost, obživu i nové výzvy. Jak se dá nebo nedá sportem v Česku vydělat, jak mu v obchodě pomáhají zkušenosti ze sportovního světa  a co vůbec obnáší pozice pojišťovacího makléře, o tom se rozhovořil pro magazín Business Animals.

IMG_1639

  • Jiří Heller, 35 let
  • Společnost: Renta Invest Solution
  • Pozice: makléř
  • Předchozí obchodní zkušenost: Slavia

Jirko, vy jste původně profesionální sportovec. V kanoistice jste to dotáhl až na mistra světa – můžete nás v krátkosti uvést do kontextu?

Pokud to mám vzít podle milníků, tak poprvé jsem se ke kanoistice dostal v 9 letech. Dostal jsem vlastní loď, pádlo a strašně mě to chytilo. Na vodě jste svým vlastním pánem, máte zodpovědnost jen sám za sebe, je to úžasný pocit.

Takže bylo rozhodnuto. Jak jste se pak ke sportu dostal profesionálně?

Profesionální dráhu jsem rozjel v Dukle Praha, na základě jejich nabídky jsem přestoupil do Prahy na gymnázium a začal se věnovat kanoistice naplno. Po čase jsem se začal soustřeďovat hlavně na čtyřkanoe a v této disciplíně jsem také v roce 2006 získal na mistrovství světa zlatou medaili. Pak jsem začal jezdit na deblkanoi s Martinem Doktorem, což byly nejlepší roky. Poté jsem zkoušel i single, ale do toho přišel úraz, pokles výkonnosti a nakonec jsem v roce 2011 profesionální kariéru v 31 letech po 16 letech ukončil.

Kdo chce dojít k úspěchu, musí si v hlavě nastavit, že chce – ne že „by měl“

To musel být pocit, vyhrát mistrovství světa.

Byl. Krásný, dlouho jsem si ho pamatoval. Rodina byla od počátku sportování se mnou, takže to byl i pro ně velký okamžik, všichni mi to moc přáli. Užili jsme si to, řádně oslavili a zase šli dál.

Zasvětit svůj život sportu není jinak žádný med. Zatímco měli spolužáci volno, vy jste makal, a to se říká, že sportem se v Česku snad kromě fotbalu nebo hokeje uživit moc nedá. Co vás po celou tu dobu motivovalo?

Mně nikdy nezajímalo, že plat není až tak vysoký a že někdo dělá něco jiného. Já jsem to bral tak, že mě to baví a že chci ve sportu něco dokázat. Je důležité to mít v hlavě nastaveno tak, že „chcete“, nikoliv že „byste měli“. A to platí všude.

Stíhal jste u toho něco dalšího?

Studoval jsem fakultu tělesné výchovy a sportu – denní studium. Ale měl jsem nešťastný rozvrh, kvůli němuž bych nestíhal trénovat. A protože pro mě byla kanoistika priorita, školy jsem nakonec zanechal a šel jsem na vojnu na Dukle. Tam jsem absolvoval přijímací řízení a stal se vojákem, ale převážná část mých povinností bylo věnovat se sportu.

IMG_1668

Sportem se v Česku uživit dá, nevyděláte ale velké peníze. V kanoistice je to spíš průměrný plat běžného občana

Zajímá mě jedna věc. Dá se tedy v Česku uživit výhradně sportem? Nebo jste si v té době musel nějakým způsobem přivydělávat?

V ČR se uživit sportem určitě dá, ale nejsem si jistý, jestli je to kanoistika, veslování a takové ty sporty, které nejsou až tak populární. Chce to podporu vrcholných středisek, já měl vždy podporu Dukly, takže tam jsem plat měl – průměrný plat běžného občana. Pokud to člověk bere jako koníček a baví ho to, tak tím vydělat lze, ale do budoucna se nezajistí.

Když jste se v 35 letech rozhodl ukončit sportovní kariéru, měl jste nějakou představu, čím se budete živit?

Musím říct, že v ten moment jsem neměl připraveno nic. Odpovídal jsem na všechny inzeráty, chtěl jsem jít dělat i skladníka, ale neměl jsem praxi, a tak mě nikde nechtěli. Práci jsem hledal asi měsíc a půl, pak mě přijal Robert Změlík (bývalý desetibojař), od kterého jsem se toho hodně naučil. Staral jsem se u něj o projekt na školách Odznak všestrannosti olympijských vítězů, což mě bavilo a naplňovalo. Po nějaké době jsem dostal nabídku jít do pojišťovnictví, konkrétně do pojišťovny Slavie. Já jsem byl sice k tomuto oboru spíše nedůvěřivý, ale nakonec jsem se rozhodl to zkusit – a uchytil jsem se. Jsem v této oblasti 4 roky a pořád mě to baví.

Říkáte, že jste měl k pojišťovnictví nedůvěru. Jaký byl ten hlavní důvod, že jste do toho šel? Co vás zlákalo?

To bylo tak, Martina Traganová, ředitelka oddělení pojištění průmyslu v pojišťovně Slavia, mě oslovila s tím, že by do Slavie potřebovala manažera v oboru pojištění a průmyslu. Narovinu jsem řekl, jak to se mnou je, na to mi ona popsala, co by se ode mě očekávalo, že nebudu prodávat pojistky, ale starat se o partnery – tak jsem na to kývl a začal o pojišťovnictví hodně studovat. Dostal jsem se mezi odborníky a zjistil jsem, o čem ten obor je – příjemně mě překvapil. Asi to bylo i tím, že jsem se dostal právě k průmyslovým rizikům, na které se soustřeďuji dodnes.

Průmyslová rizika, to je zrovna dost těžký obor. Jak dlouho vám trvalo, než jste v něm začal cítit jako ryba ve vodě?

Trvalo mi to tak 2 roky. Člověk ví, že by se měl sebevzdělat, a pořád na tom pracuje. Ale máte pravdu, že je to dost těžký obor. Je tam spousta možností, co lze v neživotném pojištění (pojištění dopravců – zásilky, pojištění majetku, vozidla…) pojistit. Musíte znát velké množství produktů a taky je nutné sledovat pojistné podmínky a vědět, že to, co chcete pojistit, není vyloučeno z pojištění. V pojišťovně se specializují na jednu věc, vy jako makléř musíte mít přehled o všem a všechno s klientem probrat a pořešit.

 

IMG_1609

Spousta českých sportovců končí profesionální kariéru ve 40 a věnují se tomu, co vystudovali

V čem vaše práce vlastně spočívá?

V komplexní péči o klienta. On má nějaké potřeby, nějaký majetek, odpovědnost, já od něj zjistím, co potřebuje, seženu nabídky více pojišťoven, porovnám je, zjistím, co je pro něj nejvýhodnější, a když se mu to líbí, doladíme detaily a pojistí se u té pojišťovny, která je pro něj nejlepší.

Jak se ke klientům dostáváte? Klasicky navoláváním, nebo se vám ozývají sami?

Spíše se sami ozývají na základě doporučení. Vlastně jsme teď ve fázi, kdy se to snažíme všechno stíhat.

To jste v zajímavé pozici. Kolik smluv měsíčně uzavřete?

To se nedá úplně říct, některé zakázky jsou dlouhodobější. A hlavně je rozdíl, jestli pojistím jedno auto, nebo majetkově hotel. Odhadem mám těch zakázek dohromady zhruba 50.

Když se podíváte na ostatní sportovce, je běžné, že by po skončení sportovní kariéry šli dělat obchod? A v kolika letech vlastně končí?

Můj případ je spíš ojedinělý. Za prvé v tom, že do obchodu jde jen málo sportovců. A za druhé v tom, že jsem skončil ve středním věku a šel do něčeho úplně jiného. Spousta sportovců končí kolem čtyřicítky. Jiní zase už po škole, kdy dostudují a věnují se svému oboru.

Nechybí vám ve vašem novém působení ten adrenalin, který jste zažíval ve sportu?

Překvapivě ani ne. Myslím si, že je to tím, že jsem se sportem začal v 9 letech a pak jsem jej 16 let dělal den co den na vrcholové úrovni. Takže teď odpočívám, už je to čtyři pět let a stále odpočívám. Stále mám sport rád, nezanevřel jsem na něj, chodím se dívat na kanoistické soutěže, ale jsem jen ten na břehu, který si to užije z druhé strany.

Sport mi dal do obchodu zodpovědnost a houževnatost

Co myslíte, že vám daly zkušenosti ze života vrcholového sportovce pro tento obor?

Zodpovědnost a houževnatost, v tom vám sport pomůže. Člověk pracuje, i když je zima a ošklivo, protože ví, že kdyby nepracoval, tak výkonnost nebude – to v zaměstnání platí taky, když polevíte, tak výsledky nejsou.

Z hlediska platu – jak moc jste si polepšil?

Polepšil jsem si. Když jsem s podnikáním začal, tak to bylo chviličku horší, ale postupně to rostlo, stále to roste. Na plat sportovce jsem se dostal třeba po roce, postupně to jde výš. Není to tak, že jsem za vodou a že je všechno bez starostí, ale mám i z tohoto dobrý pocit.

Co vás v  obchodě nejvíc motivuje?

Ze začátku to byly i peníze, člověk se snaží vydělat na živobytí, v každém obchodě je dobrá motivace, když člověk zachová všechny etické normy. Mým cílem je teď získávat větší obchody, budování kmene, tzn. kolik klientů máte. „Budování firmy“ mne také moc motivuje. Když přestanete mít chuť vyhrávat a pracovat na sobě, tak jsou výsledky vždy horší.