Víťa Gebas, kanoista, který se jako jediný Čech v kategorii C1M probojoval na srpnové olympijské hry v Riu, zároveň vede vlastní rodinnou realitku. Představte si, že ho čeká boj ve vodních peřejích na jednom z nejprestižnějších závodů světa, a místo aby se třepal, jak to celé dopadne, s vášní a zároveň ohromnou pokorou vypráví, jak jednoduše je k tomu potřeba přistupovat. Vrcholový sport ho naučil improvizaci a tu zúročil i v realitách. Naučil se rychle rozhodovat. Co všechno k tomu vedlo, nám prozradil na Žofíně, kde jsme původně plánovali šlapadla, nakonec jsme ale i kvůli fotografické technice zvolili molo. „Dobře, že zůstáváme tady. Žena se mnou zrovna včera chtěla jít na šlapadla, a to by koukala, že s ní jsem nešel a pak se vesele objevím v časopise,“ smál se.

• Vítězslav Gebas, 32 let, z Hradce Králové
• V realitách se pohybuje cca 10 let a to je přibližně doba, jakou se snaží probojovat na olympiádu. Letos se konečně zadařilo a v srpnu startuje v Riu.
• Léto tráví střídavě v Praze, Riu a na světových pohárech.
• Denně 2–3× trénuje. Aby vše zvládl, dřív spal třeba jen 5 hodin denně, dneska dbá aspoň na 6–7hodinnový spánek. „Tělo už nereaguje jako zamlada,“ směje se.
• Práci si vybral a nastavil tak, aby ji mohl dělat odkudkoli na světě. „Cokoliv se týká makléřů, pronájmů i prodejů, jsem schopen řešit ze zahraničí. V záležitostech, které je nutné dělat fyzicky v Praze, mě, pokud tu nejsem, zastoupí lidi ve firmě,“ říká. A tomu my fandíme!

Víťo, ty jsi nejenom realitní makléř, vlastníš menší rodinnou realitku, ale taky jsi vrcholový sportovec. Aktuálně ses kvalifikoval na olympiádu v Riu. V jaké disciplíně?

Budu Českou republiku reprezentovat na olympiádě v kategorii single kanoe, vodní slalom na divoké vodě a jsem vlastně jediný v této kategorii z ČR, protože jsme pro tuto kategorii dostali pouze jedno místo. Takže nominační boje byly více než napínavé. Všichni, kteří se této disciplíně věnují na vrcholové úrovni, se v podstatě půl roku i déle  připravují na nominaci na OH a do reprezentace ČR – představ si, že jedeš 90–120vteřinový závod. Jedna jízda, jeden pokus, ve kterém musíš prodat nejlépe vše, co jsi natrénovala, a pocitově je to celkem tlak. V tak kraťoučkém čase musíš vyvinout maximální výkon, a když se to nepovede, je to obrovské zklamání. Minulá olympiáda mi utekla jen o kousek v podstatě v poslední finálové jízdě.

Takže krátká doba a mega výkon, rozhodují to tedy asi nějaké milisekundy, předpokládám?

No, jezdí se vlastně na setiny sekundy, na mili se nejezdí, na to není vybavená technika. Ale někdy dochází i ke shodě v setinách sekundy, takže je to opravdu napínavé. V podstatě stojíš na startu a máš před sebou 20 až 25 branek, které vybraní stavitelé rozmístí tak, aby byl závod pro každého závodníka nový a předem neozkoušený – a ty ze sebe musíš vydat úplné maximum v ten daný okamžik ve své finálové jízdě, pokud tedy do ní postoupíš ze semifinále. Finále je pouze desetičlenné.

„A někdy vám prostě foukne vítr. Vlivy, které působí, jsou různé. Ale s tím do toho jdeme, jsme tak trochu kaskadéři“

Tys mi prozradil, že se na olympiádu snažíš probojovat přibližně 10 let. Tak mi řekni, proč zrovna teď se to povedlo?

Co konkrétně zafungovalo? To bych taky rád věděl! (smích) Vidím to jako výsledek několikaletého úsilí a disciplíny, kdy mi vítězství vždy utíkalo o kousek. A teď se mi asi lehce obrátila karta a štěstí bylo na mé straně. Jen aby sis to představila, ty závody jsou neskutečně vyrovnané. Takže složka štěstí hraje velkou roli. Někdy ti prostě foukne vítr, protože to je venkovní sport, takže vlivy, které působí, jsou různé, ať už je to opravdu vítr, déšť, nebo chlad. Párkrát se mi stalo, že jsem prohrál o šťouch a vlastně jsem ten šťouch ani nezavinil, bylo to nějakým jiným vlivem. Ale s tím do toho všichni jdeme, jsme v tomto takoví trošku „kaskadéři“. Člověk na to trénuje strašnou dobu dennodenně a pak rozhodují opravdu drobnosti. A navíc dneska už těžkou trať zvládne mnohem víc lidí, a i méně šikovných a technicky vybavených závodníků, a mnohdy líp než ti šikovnější.

A o to je to těžší…

A o to je to těžší a zároveň pro diváky zajímavější. Je to dobře, protože když budeme mít diváky, budeme mít i fanoušky. To přináší i medializaci sportu a celkově i nějaký příliv peněz. Že se kanoe zatraktivňuje pro diváky, je jedině dobře.

Byl tam letos nějaký konkrétní moment, nějaké drama, které bys nám mohl zprostředkovat?

Teď v té olympijské nominaci kupodivu ani moc ne (smích), protože já jsem ze čtyř závodů tři vyhrál. Vždycky jedeš semifinále a finále, a aby ses dostala do finále, musíš být do desítky v semifinále. Je to celkově 8 jízd v rámci dvou víkendů. A já jsem byl vlastně nejhůř z těch osmi jízd druhý, takže drama u mě letos nic moc. Drama jsem si právě vybral ty roky předtím. Třeba loni mi při nominaci do reprezentace praskla v jedné jízdě hlavička u pádla, takže vlastně nemůžeš jet tu jízdu naplno a výkon musí být stabilní, to pak dělá celkový výsledek.

Takže kanoing – žádná sranda.

Je to adrenalinová zábava, no a někdy je to těžké. Ale zase je to dobré sebepoznání. Člověk v tom hodně pozná to, jak reaguje na vypjaté situace a jak se rozhoduje. Vodním slalomářům se přezdívá „mistři improvizace“ a je to dané právě tím, že přijedeš do nějakého místa před těžkou kombinaci branek a najednou se ti tam změní voda tak, že jsi v té situaci a pozici nikdy nebyla. Najednou musíš nájezd do brankové kombinace změnit a musíš se rozhodnout v desetinách sekundy. Nemáš moc času na úvahy, protože ta voda teče – a teče rychle. (smích) Takže na to musíš nějakým způsobem zareagovat. Pak chvíli čekáš, jestli to vyjde nebo ne (smích) – a jedeš dál.

„Nikdy nevím, co mě čeká a co potkám za člověka. Proto ke každému klientovi přistupuju, jako by mi stavitel rozmístil novou trať“

Mně to ten obchod vlastně docela připomíná.

Obchod je právě dost podobný, a možná proto mě tak baví. Já vlastně nikdy nevím, co mě čeká, nevím, co potkám za člověka, jak bude reagovat, nevím, jaké bude mít požadavky, nevím spoustu věcí o konkrétní nemovitosti. My ten obchod máme takto nastavený, že ho děláme hodně individuálně podle daného klienta. Máme samozřejmě systém, který se snažíme praktikovat, ale když přijde klient s tím, že nechce advokátní úschovu, nechce tamto a tamto a místo toho chce něco jiného, tak mu vyjdeme vstříc, to je jasné.

Ty sis začal přivydělávat obchodem, protože jsi byl hodně zaneprázdněný tréninky a školou, a tak jsi musel hledat něco flexibilního. Je to tak?

Přesně. Toho času mi v podstatě nezbývalo mnoho, trénujeme 2–3× denně, plus jsem do toho studoval ČVUT, takže klasické brigády a úvazky nepřicházely vůbec v potaz. Chvíli jsem prodával reklamu na internetu, po škole jsem byl prodejce u developera, ale vždy byly časové požadavky takové, že jsem v té práci nemohl být. Já jsem chtěl pracovat třeba někdy z domu nebo řešit telefony někde, kde mám své místo, klid, ale nemusím být fyzicky ve firmě. Živit se jen sportem nešlo, nevyděláš si takové peníze, abys mohla normálně fungovat. Záleží samozřejmě na výsledcích, ale i když jsi u nás řekněme nejlepší, tak si stejně nějak moc nevyděláš. To by člověk musel být nejlepší na světě a ještě mít za sebou silné partnery, ale být nejlepší na světě, to se podaří jen málokomu…

Logicky.

Přesně. Hledal jsem tedy nějaké alternativy, jak to vyřešit jinak, a kdysi při shánění sponzorů, což mě docela bavilo, jsem narazil na člověka, který měl realitní kancelář. Nabídl mi možnost u něj pracovat. Chytla mě svoboda, časová flexibilita a zároveň napětí, jak to dopadne s klientem, jak vymyslet nejlépe prodej nebo pronájem nabídky, jak mu vyjdeme vstříc nebo co pro něj dokážeme všechno udělat. Jsem zastáncem konceptu, že klient je vždy na prvním místě a má mít perfektní servis, jenže to nejde splnit, pokud akvizujete vždy na objem. Dnes je běžné, že má makléř třeba 10 zájemců na nemovitost, s jedním to klapne a makléřova pozornost se pak fokusuje na něj. Podepsat smlouvu atd. Těm dalším 9 ani nezavolá, přitom to jsou příští potenciální klienti. Za mě raději méně klientů, které ale skutečně stihnu obhospodařit, anebo více, ale dokázat se věnovat všem. Firma nese moje jméno, Gebas Reality, nezastupujeme nadnárodní společnosti nebo korporáty, proto kladu důraz na referenční marketing a kvalitu naší práce.

Méně klientů, ale maximální péče. To je hezká myšlenka, ale jde takhle vůbec plnit obrat?

Já si myslím, že právě obraty, které jsou dané vedením společnosti, dostávají lidi do stresu, a když jsou lidi ve stresu, někdo sice pracuje líp, to je jasné, ale někoho to může natolik svázat, že ze sebe nemůže dostat ani to, co je v něm dobré. Je potřeba k makléřům přistupovat individuálně. Osobně jsem nikdy nechtěl plnit žádné obraty, měl jsem málo času. Věděl jsem, jaké jsou náklady s tou činností spojené, a chtěl jsem si vydělat na náklady plus zisk a navíc poskytnout lidem opravdu kvalitní službu. Věděl jsem, že tato práce je hodně i o referencích. Ze začátku jsem si bral opravdu hodně málo věcí, abych je stíhal dle svých časových možností.

„Kdybych si nenastavil sport jako prioritu číslo jedna, tak bych v něm ničeho nedosáhl“

Pro tebe je ale teď priorita sport, na druhou stranu vedeš zároveň firmu. Je vidět, že zvládáš obojí. Nemáš však někdy pocit, že ti unikají šance? Že ses měl rozhodnout jenom pro jednu činnost?

Já jsem si prostě na začátku určil priority. Jsem zaměstnanec vrcholového střediska pod Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (VSC MŠMT), mám tam smlouvu na částečný úvazek, takže už z tohoto hlediska musí být sport na prvním místě. To, že za to dostávám nějaké peníze, je super, protože dělám něco, co mě baví. Ale nejde jen o peníze, jde o výsledek – a ten je pro mě mnohem důležitější. Proto u mě sport má prioritu číslo jedna. Věděl jsem, že kdybych si to nedal na první místo v hlavě, tak bych ničeho nedosáhl. To prostě ve sportu nejde, to tě hned převálcuje někdo jiný. Tam se nikdo nekouká doleva doprava, když má možnost, tak tě předjede, porazí tě a ty si to můžeš sbalit a jít domů. Takže v tomto je to tvrdé.

Olympiáda je v srpnu, takže teď máš nějakou brutální přípravu?

Teď je to extrémně časově náročné období i pro mě. Objem, který jezdíme teď, je asi největší, co jsme jezdili. Hodně času strávíme v Riu a částečně na světových pohárech, ale před OH nejedu všechny. Jel jsem jeden ve Španělsku teď o víkendu a byl jsem třetí. Umístění mě hodně potěšilo hlavně vzhledem k přípravě na OH. Závodění mě hrozně nabíjí. Když se zadaří, tak je to super, to tě prostě nakopne na úplně jiný level, ale člověka by měla bavit hlavně i samotná činnost, ne jen úspěch v ní.

Foto: Václav Pazdur