07. Červenec 2018
Říká se, že právníci jsou suchaři. Tady to ale rozhodně neplatí. Zuzana Daňková a Jan Valenta spolu tvoří Taste of Prague a jako milovníci jídla svou vášeň předávají dál prostřednictvím tzv. foodtours turistům z celého světa. A protože víte, že nás spíš než v kanclu najdete buď v bistru nebo v kavárně, bylo jasné, že je dřív nebo později vyzpovídáme.
V kavárně Místo, kde jsme se sešli, bylo plno. Je to tak ale pořád. Prý mají nejlepší kávu a hlavně je to takový meeting point široko daleko, začal vyprávět Honza a já dostala chuť z něj tahat tipy na další super místa. Na blogu toho máme dost…řekl, to mě uklidnilo….
Jak to začalo? Byli jste kavárenští povaleči?
Spíš korporátní povaleči. Ale ani jeden z nás nebyl v práci spokojený a hlavně jsme si neuměli představit dělat to samé ještě dalších 20 – 30 let. Hůř to snášela manželka, kterou ta atmosféra v práci nebavila. Neměli jsme v tu dobu děti, ani hypotéku a tak jsem jí řekl, ať klidně odejde, vždyť kdyby bylo nejhůř, tak se může vždycky vrátit. Začali jsme pro ni hledat něco stabilnějšího v gastroprovozu, s pracovní dobou do devíti do pěti. Tím jsme nakoukli do provozoven a restaurací a začali o tom psát. Neměli jsme vlastně žádný byznys plán. Udělali jsme webovku a prostě začali. Pak se to postupně nabalovalo a vzniklo z toho to, co děláme dnes. Vlastně to celé byla spíš jen náhoda. Příjemná náhoda.
A teď už máte nějaký byznys model?
Pořád ne ☺😊My jsme na ten byznys dost špatný. Děláme dobrou službu, ale abych bych vám řekl nějakou promyšlenou strategii, co bude za 3 roky, tak to vůbec. Jsme spíš živnostníci, než podnikatelé.
A teď se tomu oba věnujete naplno?
Ano. Kromě blogování máme Airbnb, což je spíš ale taková vedlejší činnost. To hlavní jsou prohlídky, tedy foodtours.
Jak je na tom Praha, co se týče gastra, oproti dalším velkým městům?
Slušně. Když to porovnáme s městy srovnatelné velikosti, tak si myslím, že se nemáme vůbec špatně. Super je, že jídlo je u nás hrozně dostupný, moc nestojí. Máme také poměrně levné pivo, a když se kouknete tady teď okolo nás, tak pro lidi není problém chodit ven se najíst, napít. To je přece super. Ano, nemůžeme se srovnávat s těmi světovými metropolemi, jako jsou New York, Londýn, protože nám k té barevnosti chutí chybí etnická diverzita. A ani nejsme magnet pro přistěhovalce, tak tady nikdy nebudeme mít velkou etnickou scénu. Takže se v rámci žánru a velikosti nemáme vůbec špatně. Mám ale taky pocit, že jsme se v posledním roce nikam nevyvinuli a vlastně to potrvzuje i Michelin, který nám sebral i nějaký hvězdy a hodnocení.
Co z mého pohledu trošku škodí Praze je, že mladí lidé jsou poměrně averzní k riziku. Snaží se dělat věci, které uspokojí všechny. Nemáme tady žádný šokující koncept, něco, co by rozdělovalo společnost nějak hodně. Nejvíc tady rozděluje food scénu, když osobnosti Pohlreichova formátu něco řeknou a je to trochu kontroverzní, tak se to rozmázne. Očekával bych, že lidi půjdou s koncepty do většího rizika. V New Yorku, když otevřete a nemáte perfektní menu a něco nového, skvělého, tak za půl roku zavřete. A u nás člověk otevře a díky poledním nabídkám a stravenkám přežívá roky s menu, které má každá druhá restaurace. Tohle je vlastně světový unikát ☺ že si v Praze můžete otevřít restauraci, která není vůbec zajímavá, přežije a nějakým způsobem jede dál.
Co další města v Čechách?
Brno je super. V Liberci jsou zajímavá bistra a kavárny…Ta větší města, tam se to rozjíždí pěkně. Kvůli prohlídkám, které máme i několikrát denně, tak po Čechách moc nejezdíme, ale vím, že bychom měli. Úroveň stravování hodně závisí na disponibilním příjmu lidí v té dané lokalitě. Proto to v menších městech trvá o něco déle. Ale děje se to, a to je důležité.
Jak budujete svůj brand na Instagramu?
Moc ho nebudujem .-) Asi po pěti dnech si řekneme, že bychom tam měli něco dát, tak něco vyfotíme a postneme to. Asi to není to, co jste chtěla slyšet, ale máme štěstí, že lidi jídlo prostě baví. Nicméně jsem v říjnu nebo v listopadu pozvaný na konferenci o digitálních médiích a vlastně nevím, co jim tam řeknu. My strategii nemáme. Děláme to pocitově a hlavně tak, aby nás to bavilo.
A přesně proto to baví i vaše fanoušky a followery…
Já si to taky myslím. A hlavně, my jsme se nějak nikdy nesnažili jim lhát, vždycky jsme říkali, jak to opravdu je. Když nebylo něco dobrýho, tak jsme řekli, že to není úplně dobrý. Řeknu zcela upřímně, že my jsme taková druhá škola Cuketky, který nastavil etiku blogování. Nerozmazával to špatný, aby se z toho dělala senzace, zaměřil na to dobrý a snažil se předat reálný pohled na situaci. Mám pocit, že někteří bloggeři to takhle nemají. A naprostá většina na jejich soc. médiích je reklama. Funguje to tak, že nám zavolá nějaká restaurace, řekne: „Pojďte k nám, dáme vám jídlo zadarmo.“ My s díky odmítneme, ale za týden desítky bloggerů o té restauraci píší, že je úplně super. Neříkám, že to dělají všichni, ti nejlepší to pravděpodobně nedělají, ale je to dost běžná praxe. Problém je, že pak ten názor není opravdu objektivní. My říkáme pravdu.
Jak probíhají vaše foodtours?
Zájemci o prohlídku ze zahraničí si online zarezervují termín u nás na webu. Je to maximálně 10 lidí, kteří se většinou neznají. Prostě se sejde několik párů, povídáme si a jíme.
Je to tak, že vy vybíráte podle typu a skladby lidí podniky, nebo oni si řeknou kam?
Ne, ne, my to vybíráme. A co se týká skladby lidí, tak když přijde 10 vegetariánů, tak asi vynecháme Naše Maso☺
Takže chodíte do stejných podniků?
Ano i ne. Máme příběh, který chceme lidem vyprávět, takže se snažíme chodit do těch nejlepších míst, která jsou nám dostupná v té dané době a času, takže ano je to většinou dost stejný. Zároveň ale nemůžeme chodit do třech hospod dokola, takže nějaká ta variabilita musí být.
A za ten večer obejdete …
Za 4 hodiny zvládneme většinou pět, šest míst. Objednáváme je předem a vše, včetně jídla je domluveno. Takže pak jen přijdeme, sedneme si, oni to přinesou, my dojíme a odejdeme. Takhle to zní stroze, ale opravdu je to zábava ☺
Takže předpokládám, že se u toho dieta moc držet nedá …
Dá. Zaprvé my nejíme na prohlídkách. S plnou pusou se totiž špatně vypráví a naši hosté se nestále na něco ptají, protože to je součástí prohlídky. Jednou výjimku děláme s asijskými hosty, protože nejíst s nimi by bylo neslušné.
Byl nějaký fuckup?
Jako u nás na prohlídce? Ani ne. Občas se stane, že restaurace mění menu a neupozorní vás, nebo že mají technickou poruchu a v den kdy máte nasmlouvány prohlídky, vám zavolají, že budou mít zavřeno. Taky musíme vysvětlovat, že u nás jsou čtyři roční období, takže ovoce a zelenina je hlavně sezónní a vzhledem k absenci moře, je to čerstvými rybami složitější. Zřídka se stane, že hosté očekávají takový ten typický turistický zážitek – že je vezmete do gotického sklepení osvětlené svíčkami a tam dostanou vepřové koleno. To ale my neděláme. Takže, když vidíme, že to opravdu není to, co si představovali, nemáme problém jim vrátit peníze.
Kolik prohlídek stihnete udělat za jedno odpoledne?
V sezoně máme kolegy, kteří nám pomáhají, takže i 3 denně. Jinak mimo sezonu jen jednu.
Co se hodně nepovedlo? Co vás úplně zastavilo a to nejen na prohlídce, ale i tak vůbec?
Tvoříme teď našeho speciálního průvodce a tam se dost pereme se s chybkami a na poslední chvíli zastavujeme stroje v tiskárně… . A co se týká prohlídek tak mě hodně zklamalo, že nikoho nenadchla tlačenka ☺ A fakt jsem se snažil, aby jí přišli na chuť…. A pak je pro nás někdy těžší představit klientům česká vína. Někteří jsou ve výběru spíše konzervativnější a zkoušet něco nového se ostýchají. Ale když se osmělí, zjistí, že máme opravdu chutná vína.
S čím se nejčastěji potýkáte?
Alergie asi. A za poslední dva roky jsme si všimli, že lidé častěji chodí večer do restaurací, takže je stále větší problém si zamluvit na prohlídku stůl.
Co mají turisté nejraději?
To, v čem jsme silní. To je třeba kvalita piva nebo nápojů. A víno je hrozně dobrý a oni ho vůbec neznají. Z jídel? Kvalita masa a cukrářství.
A po čem se každý oblízne?
Tatarák je nejčastější a sekaná. Sekaná je tady v Čechách úplně luxusní. Vždycky, když se zeptáme, co jim chutná nejvíc, tak tatarák.
Nejvíce klientů přijíždí odkud?
Z Ameriky.
A mají podobné chutě?
Amerika je strašně velký kontinent, takže se to nedá říct. Na druhou stranu ale všechny zajímají naše koláče. Tím se česká kuchyně v Americe proslavila. Jenže, tady nikde nejdou koupit. Ty opravdové, chutné jako od babičky. Hlavně, že je Praha plná trdelníků….
Chtějí po vás Češi udělat tour?
Občas se to stane, ale moc ne. Spíše se to stává, když je tady třeba smíšená svatba, kdy přijede rodina nevěsty nebo ženicha ze zahraničí. Je to pro ně i takové zpestření a navíc se něco dozvědí o naší kultuře.
Jaké jsou plány do budoucna?
Přežít… ☺ 😊 Uvidíme, dlouho jsme přemýšleli o nějaké pobídce na příští sezónu, která nebude o jídle. To, o čem se bavíme s jídlem bychom dělali taky, ale i bez jídla. A nutně potřebujeme předělat stránky.
Z kavárny odcházím a v hlavě mi zraje můj byznys plán – budu péct koláče a nakonec vystrnadím z centra všechny trdelníky.
Edit: Po pěti hodinách pokusů a velkém úklidu kuchyně tento byznys plán přenechávám jiným… ☺
Foto: Everbay Photograph, Tasteofprague.com
