29. Duben 2014
Už jste to konečně zjistili? … Je toho ještě tolik, co je třeba dneska udělat. A co dřív? Všechny dnešní úkoly jsou přece stejně důležité. Souhlasíte? Přeci nemohu právě tento úkol odložit až na zítřek a nedej bože na další týden. A to nejhorší je, že na seznam úkolů přibývají další a další věci. Tak co s tím?
Jak si tedy mohu odškrtnout všechny úkoly na mém každodenním seznamu tak, abych jej měl pokaždé na konci dne prázdný a zároveň nebyl pořád ve stresu? Jak si mohu jednoduše určit v mých úkolech priority a zaměřit se na to, na čem doopravdy v daný moment a v dané situaci nejvíce záleží, tak aby mé jednání a volba byla v souladu s mým vnitřním hlasem?
Tradiční moudro, poohlédneme-li se po celém světě, nám napovídá, abychom si za rádce vzali přímo smrt. Zní to možná trochu přehnaně, nicméně, pokuste se nad tím trochu zamyslet. Povědomí o smrti, upřímně morbidní představa, přiznávám, osvětluje posvátnost tohoto okamžiku. Každý člověk vnímá smrt ve svém životě jako jeho důležitou součást.
Není každý okamžik dne úžasný a jedinečný jako kapka rosy na pavučině? A zároveň natolik i prchavý? Ano, máme toho dneska hodně co dělat. A právě povědomí o smrti a posvátnosti tohoto okamžiku, vyjasňuje relativní důležitost všech bodů na vašem seznamu úkolů.
Uvědomění si smrti přináší do rozhodování jasno okamžik od okamžiku: budete se věnovat sami tomu, co je skutečně důležité, nebo se budete zabývat náročnou a rušnou každodenní prací? Upřímnost sama k sobě a vnitřní souznění s vlastním nejhlubším snem není primárně otázkou sebekázně a produktivních systémů. Musíme se naučit pamatovat na to, že tento život je jedinečný klenot, zářivý a prchavý jako rosa na pavučině.
Zkuste tuto alternativu zařadit do svého vlastního komplexního systému produktivity. Několikrát si každý den udělejte chvilku sami pro sebe a položte si otázku jako básník Mary Oliver: „Řekni mi, co máš v plánu udělat s Tvým divokým a drahocenným životem?“
Zvířata, do toho!
Autor: Jaromír Průša, kouč
