Výživového specialistu Petra Havlíčka znáte určitě z televizního pořadu „Jste to, co jíte“, kdy společně s Kateřinou Cajthamlovou pomáhal obézním lidem měnit svůj život. Ve své „misi“ pokračuje dál ve svém Centru Petra Havlíčka, kde má roli konzultanta. Jak je možné, že je jeho centrum tak úspěšné? „Nevážíme si sami sebe a svého zdraví. Systém nám říká, že na zdraví máme všichni nárok, že se za něj neplatí a když bude zle, společnost se postará,“ říká Petr. Tak to ale není úplná pravda, a proto klientů přibývá. „Když onemocníte jednou, podruhé, potřetí, zvolněte. Máte kolem sebe rozmlácené vztahy? Zaměřte se na to, co děláte špatně.“ Jaký je jeho názor na momentální zdravotní situaci společnosti? A jde opravdu jenom o výživu?

• Petr Havlíček, výživový specialista, Centrum Petra Havlíčka
• Jaký typ lidí chodí do jeho centra? „Převážná část klientů jsou normální lidé. Část z nich je v manažerských pozicích či jsou majiteli firem. Jsou unavení, nevýkonní, mají nadváhu a často mají i zdravotní problémy. Začíná jim docházet, že když se o sebe nebudou starat, tak půjde vše do kopru,“ vysvětluje Petr.
• Jednou z jeho základních filozofií je neovlivňovat okolí negativně, neškodit. „Můžeme začít rodinou a skončit tříděním odpadu, těch pravidel je celá řada, chovám se tak, abych neškodil sám sobě, lidem, přírodě, okolí, … Doba ale těmto pravidlům moc nepřeje, protože jsou de facto protibyznysová.“
• Jak se naučil odpočívat?„Odpočívám s knížkou v uších – poslouchám audioknihy – kdykoli jsem sám a mám na to čas – v autě, na záchodě, na vycházce se psy, na nákupu, před spaním… Momentálně mě baví severské kriminálky. Také mám rád dramatizace různých děl. Jsem ale také hodně technický typ, miluji „pravá“ auta, vytvořená pod heslem „Objem ničím nenahradíš“. Proto jsem si pořídil starší šestilitrový osmiválec, který nádherně zní – je to pro mě taková technická symfonie. Ten nesmírně kultivovaný zvuk silného motoru mě prostě háže do klidu.“
• Co mu funguje ze sportu? „Mám ženu, dvě děti – dvanáctiletou dceru, která vrcholově sportuje a chodí do školy, a sedmiměsíčního syna. K tomu dva psy. A také svou práci. A jsem od malička pohybové dřevo. Takže chodím a chodím. Aspoň 10-12 km denně, pak jsem spokojený a stačí mi to.“

„Manažerům by mělo dojít, že jediný výrobní nástroj je jejich tělo. Jak mu začne být špatně, tak jeho produktivita klesá.“

Spolupracujete s lidmi se sportovními výkony. Ale chci se zeptat na lidi s výkony mentálními… Co mají tito lidé společného s manažery, podnikateli?

Od obou se očekává vysoký výkon, ale výkony jsou odlišné. U manažera jde o výkon mentální, u sportovce spíše fyzický. Záměrně používám slovo spíše, neboť i u sportovců narůstá tlak na výkony mentální. Z mého pohledu jsou často celkově zatěžováni víc než manažeři (sportovci mnohdy musí být i manažery sami sobě). Ale je celá řada vrcholových sportovců, které sport neuživí a musí mít i své zaměstnání.Výkony se od nich očekávají profesionální, ale podmínky mají mnohdy jako „hobbíci“. Tam je situace asi nejsložitější.

Dělají nějaké chyby v přístupu?

Každý dělá chyby, chybovat je přeci lidské. Mohou se stát chyby v tréninkové přípravě, při závodech či turnajích, v jídle, v regeneračních procesech, … I sportovci jsou přeci normální lidé a ne stroje, které uskutečňují to, co jim naprogramují ostatní, taktéž zcela normální lidé. Nevyčleňoval bych je jako extra skupinu, i když mají mnohdy zátěž mnohem vyšší než běžný člověk.

Říkají, že je to jejich práce, dávají na to důraz, aby bylo všechno v pořádku. Podnikatelé dají práci na první místo, na druhé sebe, sportovci mají sebe jakou součást té práce.

To jsou debilní kecy. Ani vrcholový sportovec kolikrát sám sebe nedává na první místo, to je nepochopení celé problematiky. To, co říkají manažeři, je ryzí alibismus a neschopnost si vše uspořádat v životě. Kdyby měli mozek v hlavě, tak by jim došlo, že starat se sám o sebe je základní předpoklad pro podávání špičkových výkonů. A to jak fyzických, tak i mentálních!!!

Klienti přijdou, až když je průšvih?

U nás mužů to platí téměř vždy – svoje problémy, především týkající se zdraví, řešíme, až nás to akutně pálí. Ženy jsou v tomto uvědomělejší, více jim dochází jejich role v rodině a tudíž vnímají, že je třeba se udržovat zdravé a v kondici. Zároveň pochopitelně daleko více řeší svůj vzhled než my muži.

Co jsou ty věci, které děláme špatně?

Zásadní chybou je, že se člověk nestará o sebe, že upřednostňuje výkon, práci. Z toho pramení chyby další. Upřednostňování výkonu – to taky z něčeho pramení – výchova, mentalita, nahraná schémata, … Člověk, který zná svou cenu, je v životě spokojený, nenechá sám sebou manipulovat, věci dělá pro sebe a pro svoje blízké a neškodí. Rozhodně nemá ambice se za vším hnát, vše hromadit a dokazovat ostatním, že je ten nej.

„Hlava ovlivňuje, co jíme a to, co jíme, ovlivňuje hlavu.“

Když za vámi přijdou a vy musíte bourat ty vzorce, jsou připraveni?

Většinou ne. Část klientů tuší, o čem to bude, část je překvapená. Všichni jsou ale překvapeni v momentu, kdy se rozkryjí příčinné souvislosti toho, proč jsou ve stavu, v jakém jsou. Mnohdy člověk zjistí, že v jeho životě je tolik problémů, že na jejich vyřešení bude potřeba hodně jejich práce a bude to trvat dlouho. A v případě, že bude špatně jíst, nebude se vůbec hýbat, nebude dostatečně odpočívat, tak schémata se nepovede překódovat. Naše hlava ovlivňuje to, co jíme a následně to, co jíme, ovlivňuje naši hlavu.

Většinou uvádí ten důvod, že je to „to“ okolí – má to tak každý.

No jo, takže když z toho ostatní umřou, tak oni taky, když to tak má každý. Děsí mě, že to má v poslední době takto skoro každý – zní to hrozně, je to uniformita, absolutní blbost: nevím, kdo jsem, co jsem, tak budu dělat to, co ostatní? Takže budu kopírovat nevhodné vzorce chování, které má mé okolí? Člověk, který si je vědom své ceny, má sebevědomí, si jede to svoje a zároveň tím neškodí svému okolí, protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

„Jde o postupnou opravu. Když nahodíte barák, bude zvenku vypadat hezky, ale když nebudete dál pracovat, tak se začne zevnitř rozpadat.“

Jsem v situaci, kdy vím, že to není v pořádku, tělo něco říká. Kde může člověk začít? Jaké jsou první kroky?

Životní změna, která nejméně bolí a nejlépe se aplikuje, je změna stravování. Západní populace svoji stravu globálně změnila k výrazně horší kvalitě, přestali jsme jíst to, co je pro nás přirozené a často jsou na našem jídelníčku potraviny, které potravinářský průmysl nejenže zpracoval tak, že se změnily jejich vlastnosti, ale mnohdy jsou tyto potraviny „obohaceny“ o látky, které jsou buď ze zdravotního hlediska podezřelé anebo nám prokazatelně škodí. Další změnou, kterou lze relativně nenásilně aplikovat, je pohyb. Nemusím přeci dělat nějaký sport, ale stačí začít aspoň chodit. Věřte, že naučit se chodit je pro naši západní populaci jednodušší, než se naučit opravdově odpočívat (tedy zcela vypnout). Uleví se mi, začnu se cítit lehčí, začnu vnímat víc energie. Je to kontinuální proces. Postupná oprava. Jako když nahodíte barák, bude zvenku vypadat hezky, ale když nebudete dál pracovat, tak se začne zevnitř rozpadat.

Překvapilo mě, že jste začal tou stravou. Spousta výkonově zaměřených lidí začne sportem, vybijí to.

Je třeba k tomu přistupovat individuálně, člověk si musí popřemýšlet, kde má ty největší nedostatky. A ty začít primárně opravovat. Vždycky ale potřebuji mít energii, pocházející ze správně složené stravy. Dnes je obrovským tématem střevní mikroflóra, díky níž naše hlava (a nejen ona) dostává spoustu informací (proto se střevům říká druhý mozek). Ale složení střevní flóry jsme si poškodili jak nadužíváním antibiotik, tak i změnou stravování. Když začnu dbát na jídlo, začnu cítit více energie, hlava začne dostávat správné informace, začnu mít lepší náladu. Logicky mám pak více chutě dělat i další změny. Samozřejmě, je to více práce – přemýšlet o jídle, při nákupech číst, správně si i jídlo připravit… Ale vyplatí se to.

Spousta lidí řeší ty peníze, aby to bylo levné.

To je zásadní omyl všech, kteří si myslí, že potřebují horu jídla. Člověku stačí poměrně málo. Nemusíme se přeci vším přežírat. Ale… Člověku mnohdy chybí to základní a nejdůležitější v životě – láska a pocit štěstí a naplnění. Západní civilizace se žene za majetkem. Rodina přestala být základem, vytrácejí se morální hodnoty a jsou nahrazovány výkonností a společenskou úspěšností. A jídlo se pak mnohdy stává kompenzátorem emocí, které člověku chybí…

„Nemůžu stát a ležet dohromady, buď mozek řídí práci, nebo odpočívá.“

Co potom, když se začne člověk cítit lépe?

Ruku v ruce s jídlem a s pohybem by měl jít odpočinek, kdy zcela vypnu a aspoň na chvíli přestanu ve své hlavě řešit. Toho ale 80 % západní populace není schopná. Východní národy meditují, v našich končinách to bylo třeba krátké schrupnutí po obědě, večer se neřešila práce, atd. Prostě nemůžu v jedem moment stát a ležet, buď mozek řídí práci, nebo odpočívá, obojí naráz moc nejde. A bez dostatku odpočinku se moje výkonnost začne snižovat, i když budu jíst sebelépe. A únava mě po čase začne hnát do starých schémat…

Jak pracovat s tím strachem ze změny?

Strach je nejsilnější emoce, bohužel. Když překonám strach, jsem hrdina. Na začátku je třeba důkladně zanalyzovat situaci a popřemýšlet o svých životních prioritách, o tom, co chci v životě. A potom se stát hrdinou. Ono, když zjistím, co vlastně doopravdy chci, pak ten strach už není tak velký, nevstupuji do takového neznáma, jako když dělám nahodilé změny, které ale nejsou z mého vnitřního přesvědčení a pochopení. Ale odvahu to bude chtít vždy. 😊 Je třeba si uvědomit, že mnohdy jsem pilotem letadla plného lidí, které je v krizi. V ten moment musím myslet jen sám na sebe, dát se do kupy a vyvézt letadlo z krize a zachránit ostatní. Nemohu opustit pilotní kabinu a ukazovat lidem, jak si nasadit masku a jak se dostat do bezpečné polohy. Všichni to ví a chápou, ale bohužel se chovají jinak. Ono je totiž kolikrát jednodušší a líbivější ukazovat ostatním, co mají dělat, než řešit sám sebe.

Ve chvíli, kdy krize jedince přijde, říká si, že to zvládne, ale nezvládá. Jaké otázky by si měl položit, co si zodpovědět?

Co v životě chci, co je pro mě důležité, psát si to, řešit to. A případně si najít i odbornou pomoc.

Nikam neodcházejte! Máme pro vás inspiraci na knihy do uší:

• Neproseďte léto na zadku! I na procházce na sobě můžete pracovat, když budete poslouchat podcasty
• 12 audioknih na cesty, které vás namotivují k lepším výkonům

Foto: Marek Rebroš Photography