Pokud strávím den, aniž bych se něco nového naučila, je pro mě ztracený, říká Eliška Hašková Coolidge

 |  Články  |  Rozhovory  |  Martina Richterová  |  2 467x přečteno

Na první pohled noblesní dáma, která se pyšní řadou obdivuhodných ocenění. O etiketě dokáže mluvit hodiny, stejně jako o své práci pro americké prezidenty. Mluví pěti jazyky, ale nebojí se přiznat, že v matematice nevynikala. Byla pro mě velká čest udělat s touto jedinečnou ženou následující rozhovor o jejím velmi inspirativním životě. 

Eliška Hašková Coolidge (76) pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů, založila Kancelář prezidentských zpráv v Bílém domě a v České republice později kandidovala do Senátu. V roce 2017 obdržela státní vyznamenání. Narodila se v Praze, v USA žila od devíti let, kde ale nadále zůstávala Češkou.

Být asistentkou amerického prezidenta jsem vnímala jako každou druhou práci, až v Česku mi říkali, že je to úžasné.“

Jaké byly vaše začátky v Bílém domě?

Nastoupila jsem ihned po univerzitě, Georgetown University, kterou jsem dokončila v roce 1963, v době, kdy byl prezidentem John Kennedy. Měla jsem pohovor na ministerstvu zahraničí, kde jsem chtěla zahájit mou kariéru. V tu dobu byl ale zákon, že musíte být deset let americkým občanem, než vstoupíte do diplomatických služeb. Pán na pohovoru mi sám řekl, že ho to mrzí. Ale že má známého, který je v Bílém domě, píše pro prezidenta, a právě mu odchází asistentka, která se vdala a stěhuje se pryč. Takže mě tam poslal autem a ten samý den jsem byla přijata.

Tehdy vám bylo 22 let, jak na vás kolegové reagovali?

Neměla jsem nikdy žádné problémy, byla jsem sice jedna z mála žen na takové pozici, ale vždy jsem se všemi dobře vycházela. Jednou jsem se tedy setkala s kolegyní, která byla trošku žárlivá, ale já s tím nic nedělala, potrestala se nakonec sama, protože byla moc průbojná a chamtivá. To bylo ještě za Johnsona. Jinak jsem ale neměla žádné těžké chvíle. Pokaždé když prezident končil, tak tam jistá nejistota byla. A to se dokonce i stalo za prezidenta Reagana, kterého jsem navíc ještě volila a silně podporovala. Jeho asistentka chtěla mé místo. To ale bylo normální, i když si někteří propuštění tehdy stěžovali do tisku, že to je šílené, jak si to mohou dovolit. Další den mi poslal ručně psanou zprávu viceprezident George Bush se slovy, že ho to moc mrzí a že pro mne má práci na ministerstvu zahraničních věcí přímo u ministra zahraničních věcí Alexandra Haiga. Takže jsem pokračovala bez přestávky. Nikdy v průběhu mé kariéry jsem práci nemusela hledat.

Zaujalo mě, že jste ve dvaadvaceti letech uměla pět jazyků.

Tehdy jsem je ale uměla lépe než dnes, jelikož jsem je používala – angličtinu, francouzštinu – studovala jsem ve Francii a tatínek trval na tom, abych v ní pokračovala, španělštinu a ruštinu jsem se naučila na univerzitě a němčinu jsem uměla z Rakouska, kde jsem trávila dva roky za sebou prázdniny. Česky jsem mluvila doma, když jsem bydlela ve Washingtonu.

Jazyky, historii a politické dění jsem vždy milovala.“

Z Ameriky jste se nakonec rozhodla odejít a vrátila se do své rodné země.

Pracovala jsem 18 let v Bílém domě, poté dalších 10 let na Ministerstvu zahraničních věcí, kde jsem končila v roce 1990, protože jsem věděla, že budu cestovat do České republiky. A nakonec jsem se rozhodla v mé kariéře zde pokračovat.

A začala se zabývat etiketou a vyučovat ji.

To byl můj život, s etiketou jsem vyrostla, získala znalosti od rodičů a babičky. Peníze jsme doma sice neměli, ale způsoby tam byly vždy. Nabité zkušenosti jsem v protokolu využívala velmi často. Tak jsem si říkala, co tady marketingově chybí a v čem bych mohla být užitečná a pomoci. Vadilo mi, že národ tak inteligentní, vzdělaný a kulturní jako ten náš, má takové velké díry v sebeprezentaci, oblékání. Trvá to dodnes. Chce to ještě vylepšit a vyžehlit. Je škoda, že si především muži nedávají pozor, když reprezentují Českou republiku ve státní službě. Například když pan Putin reprezentuje Rusko, tak vypadá jako z anglického žurnálu – z Anglie pochází, jak by měl gentleman vypadat. Itálie dělá nejkrásnější látky, ale styl pro gentlemana pochází z Anglie, puky musí být vyžehlené, kalhoty nesmí být tak dlouhé, jako mají naši pánové, oblek musí padnout, košile musí být pod sakem trochu vidět. Jsou to maličkosti, ale znalý člověk z jiných zemí si toho všimne. Nedávno se dělal průzkum, že za čtyři minuty si o vás člověk udělá názor, který je postavený na čtyřech bodech. První je vzhled, tomu patří 50 %, druhý je oblékání, 35 %, poté způsoby a nakonec inteligence (5 %). Můžete být tedy ten nejinteligentnější, ale pokud máte pouze čtyři minuty, oslovíte pouze exteriérem.

Je velký rozdíl mezi českými a americkými lidmi, co se týče etikety?

Američané mají větší respekt k pravidlům než my. Vidličku a nůž držet neumí, to je evropský způsob držení, ten znají 2 % Američanů. Ale i když takový člověk přijde do vyššího postavení, snaží se to naučit, nechce vybočovat. Loni mi na Hradě řekl olomoucký primátor, že se mu vyplatilo poslat svůj Team ke mně na kurz. Po návratu na něj byly dámy velice přísné a neustále jej napomínaly. Ale když jel pak do zahraničí, všímal si, jak tamní lidé doopravdy drží ten nůž a vidličku a byl rád, že mu to někdo vysvětlil. Řekl mi, že by si toho sám bez upozornění nikdy nebyl všimnul. Chce to tu pokoru, všímat si, stavět na něčem, pomalinku.

Jak vám připadala etiketa na Hradě při předávání státních vyznamenání?

Celý problém je v neznalosti, kterou si neradi přiznáváme. Hosté na takovéto oslavě by měli vědět, že je to státní svátek – tedy ne událost, na kterou si vezmeme odhalené a vyzývavé šaty jako kdybychom šli na diskotéku. Myslím si, že je moudřejší dát jasně najevo na pozvánce jaké oblečení očekáváme a pak je třeba tu pozvánku pečlivě přečíst a podle toho se připravit. Pokud si nejsme jistí, tak zavolat a zeptat se.

V čem je tedy u nás chyba?

Je to o respektu k druhým lidem a k pořadateli akce, který se bohužel vytrácí všude ve světě. Je dobré, když každý z nás denně nabírá nové informace a snaží se zdokonalit v oblasti, kde máme kvůli čtyřiceti letům uzavření od světa slabost.

Pokud začínáme v nové práci, měli bychom ctít tamní předpisy. Když vybočíme z očekávaného chování, je to arogantní a destruktivní pro celek.“

Měly by se o tomto učit už děti ve škole?

Jsem přesvědčena, že to začíná doma a ve školách. S dcerou jsme vždy večer nachystaly oblečení na další den, což dítěti pomůže uvědomit si, že jsou nějaká pravidla, která by se měla ctít a dodržovat. Ale není to pouze o oblékání. Etiketa vyžaduje, abychom byli zdvořilí, ohleduplní a empatičtí, to je zdroj. Někdy dětem zapomínáme dávat, co jsme měli, ne vše tu bylo špatné. Obdarováváme je telefony a značkovým oblečením, ale zapomínáme, že to důležitější je dát jim dobrý příklad a základ pro ten deštivý den. Starosta Prahy 1 mi dal cenu za Občanku Prahy 1 a dostala jsem honorář 50 tisíc korun. Peníze jsem věnovala jedné tamní škole, kde se díky tomu na dva roky posílí etická výchova.

Když se vrátíme k byznysu, závisí hodně úspěšnost schůzky obchodníka na tom, jak se oblékne?

Určitě ano. Velice mu pomůže, když vystoupí vkusně, upraveně a věrohodně. Je také ale důležité, aby věděl jak předat vizitku, kam se posadit a jak se všeobecně chovat.

Jací jsou vaši nejčastější klienti?

Je to různé, někdy si firma vyžádá pro vedení speciální kurz nebo zvolí poslat lidi za odměnu jednotlivě do kurzu etikety pro veřejnost.  Občas jsem pozvaná se setkat se všemi zaměstnanci a dvě až tři hodiny promluvit o firemní kultuře a odpovědět na otázky ohledně chování v zaměstnání. Pro veřejnost mám celodenní kurzy, pro děti tři hodiny. Ty dětské jsou absolutně fantastické, děti sedí u stolu u večeře, naslouchají, ptají se, komunikují.

Co je potřeba udělat pro to, aby se Češi etiketě více věnovali?

Lidé to pořád pojímají jako něco trochu strojeného a umělého. Ale tak to není, je to dennodenní jednoduché chování, které je postaveno na ohleduplnosti k lidem, se kterými se setkáváme. Jedna studentka mi po návštěvě mého kurzu řekla, že odjela do Austrálie na pracovní pohovor v bance. Konkurz vyhrála, protože uměla držet příbor. Řekli jí, že když umí držet příbor, tak bude umět zcela jistě i jiné věci.

Vypadáte úžasně, jaký je váš tip na krásu?

Chodím na hodinu step-aerobiku dvakrát či třikrát týdně. Když si to zapíšeme do deníku, tak si zvykneme to dodržovat. Snažím se vše dělat se sebedisciplínou.

Které kvality musí prezident mít a jak je na tom současný prezident USA?

Odvaha je určitě charakteristika, kterou by každý prezident či šéf firmy měl mít. Nesmí  chybět ani pokora, etika, znalost a rozhodnost. Tisk je k Donaldu Trumpovi velmi nefér. Nerozlišuje nepodstatné chování od podstatné schopnosti umět něco dobrého pro stát udělat. Chování a elegance je určitě velká přidaná hodnota pro každého člověka, ale není prioritní. Mnohem důležitější je, aby hlava státu měla schopnost vést a řídit věci tak, aby byly pro národ prospěšné. Vážit si svobody tak, že nás ani nenapadá se jí trošku vzdát, abychom získali nějakou finanční jistotu. Uvědomit si, že tak jsme pak někomu na provázku a nezasloužíme si ani svobodu ani jistotu. Bez důvěry společnost ztrácí sílu a důvěra se buduje jen když se každý snaží být důvěryhodný.

 „Za velký problém ve státní službě považuji nedostatek pokory. Ta patří do každého úspěchu. Musíme dělat chyby, být pozorní a všímat si okolí, abychom se zdokonalili. O tom je život. Nikdy nikdo není dokonalý, ale každý z nás má prostor na to být lepší.“

Foto: Archiv Elišky Haškové Coolidge

Text: Martina Richterová

Hledáte práci v obchodu?

Přes 750 firem u nás hledá denně talenty.

Najděte práci

Žijete obchodem?

Vytvořte si profil a buďte vidět v oboru!

Registrujte se

Komentáře

Plný náhled profilu je zobrazován
na základě členství Business Animals.


Zavřít okno